Městčko Vidnava bylo založeno již v ranném středověku německými osídlenci na pravém břehu řeky Vidnavky, severně od Rychlebských hor a Žulové, na okraji nížiny, která přechází do roviny kolem řeky Nisy v Polsku. Město má jednu z nejmenších nadmořských výšek v této oblasti, jen málo přes 200m.
Název je pravděpodobně odvozen od slovanského kořene a od řeky Wydna či Widna, což znamenalo čistou či průhlednou vodu.Po roce 1742 se Vidnava dostala do bezprostřední blízkosti státních hranic s Německem a po druhé světové válce s Polskem. Hranice zasahovala až do města a také po úpravě v roce 1959, kdy bylo ve vidnavském katastru předáno přes 80 hektarů polského území Československu, obklopují město téměř ze tří stran. Úzká silnice, která spojuje Vidnavu na východě s Mikulovicemi a na západě s Javorníkem, probíhá těsně u hranic, tak těsně, že někdy již příkop náleží do zahraničního katastru. Nyní, kdy hranice ztratily ve sjednocené Evropě svůj obranný význam, to nevadí, ale ještě před pár desítkami let tady obě „spřátelené“ pohraniční jednotky pořádaly doslova manévry a do oblasti byl pro civilisty komplikovaný přístup.
Město Vidnava je bohaté nejen svou historií, ale také kulturními památkami, které se zde dochovaly. Pro svou výjimečnost bylo celé historické jádro Vidnavy v roce 1992 prohlášeno Ministerstvem kultury ČR za městskou památkovou zónu. Výjimečně jsou zde dochovány zbytky pozdně středověké městské fortifikace z 15. až 16. století, které tvoří přirozené hranice této zóny. Kromě nich můžeme ve Vidnavě uvidět původní náměstí s valounkovou dlažbou, na kterém se tyčí dva sloupy se sochami světců, které obklopují středověké domy, jak na náměstí, tak v přilehlých uličkách. Na první pohled nás zaujmou pozdně barokní a empírové štíty domů, rozloha náměstí, majestátní kostel sv. Kateřiny s vedle stojícím renesančním zámečkem. To všechno jen dokládá důležitost a zašlou slávu kdysi významného města Vidnavy.
Zámeček ze 3. čtvrtiny 16. století je samostatně stojící jednopatrová budova na nárožích s dvěmi čtvercovými věžemi, na kterých je patrné sgrafito, objeveno při obnově v r. 1971. Dispozice interiéru je zachovaná, v přízemí můžeme vidět halu zaklenutou křížovou hřebínkovou klenbou. Dnes už asi nepochopíme, že objekt po II. světové válce pustl a dočasně sloužil i jako sýpka na obilí. Obnova objektu započala v 60. letech aby mohl sloužit veřejnosti jako základní umělecká škola. Škola slouží velice dobře a důstojně, neboť se zde pravidelně koná Soutěž Karla Ditterse z Dittersdorfu v komorní hře, které se účastní soutěžící z konzervatoří a ZUŠ celé republiky.
Kostel sv. Kateřiny je v jádru gotický, později barokně a klasicistně přestavěn. Novogotická věž je z r. 1883, kdy proběhly na kostele větší poslední přestavby. Založení kostela souvisí se vznikem města ve 13. století a jeho historie je na samostatný článek. Nelze se nezmínit o vnitřních malbách, jejichž autorem je místní významný rodák Alois Bauch. Na kostele jsou umístěny vzácné mramorové náhrobní desky, které, ačkoliv přežily i časy válečné, jsou nyní terčem místní mládeže a postupně ničeny. Druhý novogotický kostel sv. Františka z Asissi, není památkově chráněn, ale stojí za zmínku jeho oltář, který vytvořili opět místní významní umělci - Josef Obeth a Engelbert Kaps.
V obci se nachází ještě historicky cenný, volně stojící měšťanský dům, který stojí na tzv. horním předměstí a vedle něj je rokoková pískovcová socha sv. Floriána na hranolovém soklu. Na soklu je na levé straně osazena výšková značka vody z povodně r. 1903.
Na hřbitově najdeme společný hrob a pomník devatenácti obětem pochodu smrti, uvidíme zde ovšem také doklady poválečného vandalství - hrubým způsobem byly odstraněny například nápisy na náhrobních kamenech a pomnících původního německého obyvatelstva a část hrobů byla vypleněna. To už je ale jiná – smutnější – kapitola dějin této zajímavé obce.